Tolik hysterie by si Václav Havel určitě nepřál

Čeho je moc, toho je příliš. Média se předhánějí v tom, kolik toho o Václavu Havlovi napíšou. Deníky, televize a internetové zpravodajské portály nedělají od neděle nic jiného, než nás zahlcují jakoukoliv bezvýznamnou podrobností týkající se Václava Havla a jeho života.

Nemalá část médií pak tématu věnuje více než 2/3 svého prostoru, a to napříč všemi možnými i nemožnými, až krajně nevhodnými rubrikami, a pak z toho logicky vzniká hořká pachuť hraničící s vymýváním mozků. Jako by se v této zemi nic jiného nedělo, jakoby se zastavil život a jindy pro nás důležité informace jsou najednou nicotné, nedůležité. Jsem unaven a znechucen, protože toto už nemá s úctou ani pietou nic společného. Je to tragikomická hysterie, kterou by si Václav Havel určitě nepřál.

Z Václava Havla se vytváří kult osobnosti, silnější kult osobnosti, než dokázala stranou ovládaná média činit z bolševických pohlavárů v dobách komunistického režimu. Václav Havel nebyl poslední spravedlivý, byl jen člověk, smrtelník. Měl své kladné stránky a také řadu chyb, jako každý z nás. Mezi umělci, spisovateli a bohémy patřil na špici. Šířením volnomyšlenkářského přesvědčení dokázal na sebe strhnout pozornost celého světa a zviditelnit Českou republiku. Zahraniční politiku vedl dobře, bohužel leckdy na úkor té domácí. U Čechů některými svými kroky rozhodně nebodoval. Dokážu se přenést, když v rámci naivity jemu vlastní propustil z kriminálu těžké zločince. Nikdy mu ale nebudu moci odpustit jeho podporu „humanitárnímu“ bombardování Jugoslávie, při kterém umírali civilisté, muži, ženy i děti.

Nechápu, proč musí být schválen zákon, který nám řekne, že se Václav Havel zasloužil o svobodu, demokracii, republiku či něco jiného. Je mi zle z politiků, kteří ač k Havlovi neměli žádný vztah, tváří se na kamery jako by jim umřel vlastní otec a herecky roztřeseným hlasem předstírají nesmírné dojetí. Václav Havel ještě nebyl ani pohřben a už se dozvídáme, kde bude mít pomník, sochu nebo co vše bude po něm pojmenováno. V každém městě alespoň jedna ulice a v Praze dokonce letiště. Vrcholem je pak čerstvé rozhodnutí pražského dopravního podniku, že se v pátek v Praze zastaví na čas i veškerá veřejná doprava.

Jako první porevoluční prezident si bezesporu zaslouží naší úctu. Jistě je na místě státní pohřeb se všemi poctami a nemám problém ani se státním smutkem. Jen nechápu, proč musí být držen tři dny a proč musíme být všichni zataženi do absurdního divadla.

Jednou bude lépe …